Jela jsem ve čtvrtek po obědě a předtím ještě šla do školy, abych toho neměla zase tolik na opisování. Část cesty mě vzal strejda a potom si mě přebrali ZAVi. Jeli jsme dlouho, protože ve Vídni je zhruba každých pět metrů semafor, a na nás vyšla vždycky červená, protože tam byla obrovská zácpa. Hotel se jmenoval po mně a já s K. jsme byli na pokoji se dvěma Němkama. Nebyly tam, když jsem tam dorazila, tak jsem silou paží a vůle odsunula všechny čtyři postele naráz asi o metr dopředu, abych se na tu svoji přistýlku, která hrozně vrzala a skákala, kdykoliv jsem se chtěla jen přetočit na bok, nějak vlezla. Němky dorazily za chvíli a neuměly anglicky. Teda jedna trochu jo, ale stejně to byla taková loterie, uhádnout, co těmi dvěma slovy nedávajícím smysl chtěla říct.
Šli jsme na večeři do nějakého šíleného podniku, kde neměli nic jiného, než smažené Cordon Bleu. Ale jaké. Já měla ze všech nejmenší a i to bylo přes půlku talíře. Němci si dali nějaké maxi a donesli jim opravdu maso přes celý obrovský talíř. O půlnoci dorazila K. a chvíli mě trvalo ji přesvědčit, aby šla spát. Další den jsem byla naprosto příšerně utahaná. Během půlhodiny jsem asi padesátkrát zívla a při každé sebemenší příležitosti jsem usnula v autě. Jeli jsme do laboratoře, kde pracovali pro policajty. Jedli jsme tam připravenou zmrzlinu z malin a vroucího dusíku (jen pro upřesnění, vroucí dusík opravdu má teplotu varu -195,8°C. Všem jsem to říkala a nikdo mi nevěřil. Tak jsem jim to ukázala na netu, ale K. stejně nikdy nepřestala říkat, že ten dusík byl zmrzlý), byla moc dobrá. Strkali jsme prsty do nádoby s tím dusíkem, protože ten kluk řekl, že můžeme, ale K. je tam nechala trošku dýl a tak potom celý den jeden prst necítila. Když do dusíku hošík strčil celou růži a za chvíli ji vytáhl a kladivem roztříštil na malinké kousky, docela jsme pochopili proč. Potom jsme viděli nějaké super mašinky a výrobu světla ionizací. Taky jsme byli v obrovské hale plné zřícených helikoptér a letadel, ale nějak jsme se dozvěděli, že to jsou všechno nevyřešené případy, tak o tom máme být zticha a nefotit.
Smrdělo to řasama a bylo to hnusné. |
Večer jsme se hodili do gala a šli na nějaký strašně drahý muzikál (Ich war noch niemals in New York - a fakt to neznamená "válka zvířat v New Yorku"). Měli jsme strašná místa, ale i na ta stál jeden lístek tisícovku. Ty lepší stály tři tisíce. Hele, bylo to fakt pěkný, jako ta ústřední písnička, a hlavně tam měli úplně magnificent kulisy a kostýmy, ale jinak jsem tomu pochopitelně nerozuměla ani slovo. Stejně jako K., my dvě jsme byly z celé international skupiny jediné, kdo neuměl německy, takže jsem si trošku připadala jako asshole. Jinak komerce jak sviňa, dokonce se v tom divadle prodávaly upomínkové předměty s logem toho muzikálu.
Thorsten a já sedíme ve druhý řadě. |
Ještě jsme vlezli na cosi šíleného, kde jsme leželi na břiše a kvůli čemu teď nemůžu sklonit hlavu a potom jsme šli ještě do nějakých lodiček a uvízli jsme v korytě, protože jsme byli moc těžcí. Poslední atrakce se jmenovala ecstasy, ale bylo to spíš o život než o adrenalin. Němci na tom byli už předtím, ale i přesto tam Markus chtěl znovu a přesvědčit Thorstena nebylo zase tak těžký, stačilo udělat smutný oči a říct pleeease. Ale tož to teda bylo. Několik minut jsme se točili na konstrukci v sedačkách, které se taky točily a to hrozně rychle, nějak jsem ani nemohla dýchat a fakt jsem myslela, že chcípnu. Když už to vypadalo, že to skončí, převrátilo nás to vzhůru nohama a jelo se všecko nanovo. Asi dvě hodiny potom jsem nemohla chodit rovně, s Němcema jsme se tak nějak vzájemně podpírali a chytali, abychom si nerozbili držku, a když jsme s K. dorazily po chvíli na záchod, udělalo se mi tak strašně zle, že jsem opravdu myslela, že se pobliju. Řekla jsem to K. a ta řekla, že ona taky. Tak jsme se, celí zelení, vyfotily s našima novýma kamarádama a odpotácely se k autu. Cesta byla hrozná, celou dobu mi bylo příšerně zle a K. vypadala snad ještě hůř, a až na vyhlášení se mi mozek trošku zklidnil, možná taky proto, že tam byla cola. Docela jsem se divila, že se T. nechal přemluvit, protože sám byl ještě zelenější, než my.
Ecstasy, která vypadala v pohodě jen z dálky. |
Původně jsem měla jet domů až dneska, ale nakonec mě vzali rodiče od K., takže jsem se během pět minut sbalila, jeli jsme na nejlepší pizzu a palačinku a potom dom. Dorazila jsem někdy po jedné ráno a spala až do dvanácti. Hrozně rychle to uteklo, ten výlet mi připomíná jen půlka pokoje pokrytá oblečením, papíry a bordelem (který ale hned teď jdu uklidit, protože nesnáším nepořádek). Evelyne mi, jak slíbila, poslala spousta fotek, na kterých se zeleně xichtíme a já si řikám, že bych tam vlastně klidně ještě zůstala. Beztak mě teď čeká akorát matika a nervy.
Stahuju fotky do počítače a z fejsbůku na mě mrká Evelyne a zrzci. Mimochodem, jak je možné, že jsem si jich nevšimla už na mistrovství světa v Paříži?! Byli tam ... skoro všichni. Já o nich nevěděla, ale vzhledem k tomu, že já i K. jsme na stupních vítězů stály v jednom kuse (ne, že by mi to vadilo), by možná vysvětlovalo, proč se tak ostýchali s náma hovořit. Nevím.
Mimochodem, od zítřka se začínám učit německy.
Jako fakt.
Jo, a sněží.
Tschüss,
Juno
(Mandrage - Františkovy Lázně)
Aneb od té doby, co jsme si v češtině opakovali, že se Lázně jako název města píšou s velkým L.
PS.: Kdo mi poradí nějakou stránku, na kterou bych mohla nahrát fotky a pak je vložit na blog bez toho, aniž by do pár hodin zmizely, tak toho vyznamenám Řádem vzorného návštěvníka a koupím mu zmrzlinu.
8 komentářů:
další skvělé vyprávění :D ale ty fotky nejdou vidět :( ukáž jeeeee O:)
Týý jo, hotový vypravěč..:))..Se máš ve Vídni v tuhle dobu..Já tam byla jen dvakrát a to na trhách..:)
Fakt to enchápu s těma fotkama a je mi to líto, ráda bych je viděla.
Vypadá to jako skvělý zážitek. ;) Muselo to být super... :)
Pamatuju se, jak jsme furt někam jezdili s baletem a jak jsem si to taky vždycky takto užila. ;)
Milá Juno,
je deset večer a já se tu bavím u tvého milého "vídeňského" článku. Vídeň mám ráda a za dva týdny tam zase jedu a možná se porozhlídnu po některým místech, které jsi navštívila ...umíš o nich psát tak živě a lákavě :-).
A víš, co bych si přála? Kšiltovku s logem Vídně a tričko Vienna. Takže mě příště vezmeš s sebou, může být? ;-)
Moc mě to tu u Tebe baví, ale přesto Řád vzorného návštěvníka nezískám a tvarohového Míšu si budu muset koupit sama...s fotkama totiž bojuju dost podobně.
Papa. Vivi
Ach jooo, chci vidět ty fotky. Ale ještě víc chci mít super zážitky jako Ty, já furt obejduju tak maximálně ve vedlejším městě, nebo spíš ani to ne! :/
Němci jsou zvláštní, ale zase prince Harryho mám hoodně ráda. Takže něco na půli cesty by se i dalo. :D :)
Báječný článek!
Vídeň je božská. Máma se odtamtud včera vrátila, byla tam se svou třídou. Učí na základce a děcka si vždycky nejvíc užívají Pratr. Taky jsem tam kdysi byla a vím, že jsem byla hrozně nadšená z toho jak Rakousko vypadá, jak je to udržovaná země, všude čisto a pořádek. Příroda, dobré silnice...:)
ouuu, chybělo mi čtení Tvých článků :-)
chyběly mi Tvoje články :-)
Okomentovat