You're always trying to keep it real, I'm in love with how you feel

Jak začít?
Zažila jsem naprosto neuvěřitelný týden se skvělými lidmi, Panachem, pozlátkem filmu a gyrosem bez hranolek.
Ale od začátku ...

Na středečním setkání s ministrem školství sice pan ministr nedorazil, ale perfektně jej nahradila nějaká úplně vypatlaná kráva, co celé dvě hodiny žvanila nějaké blbosti a byla to hrozná nuda. Odnesli jsme si domů bichli dle výběru (ten spočíval v knihách typu "ptáci světa", "biologie" a podobně, takže s Mýty a legendami z celého světa na tom ještě nejsem tak špatně). Byli tam samí géniové, lidi, kteří za pár let nejspíš vynaleznou lék na rakovinu nebo tak, matfyzáci, co to s matikou i fyzikou myslí vážně, astronomové, biologové ... a my. I když to byla hrozná nuda a jediná zábavná část byla ta, kdy jsme konverzovali s Milánkem a objevovali další nechutnosti z rautu. Ale - potkala jsem Chiquitku. Jako TU Chiquitku. Všichni jsme přece četli její blog ... a ona tam byla. Celou dobu jsem na ni čuměla jako na svatý obrázek, a když jsem jí pak napsala e-mail ... vážně to byla ona.

Unbelieveable, dude!

Setkání s N. mi sice kvůli mým kamarádkám, které asi jaksi nemají hodinky, neuskutečnilo, ale jinak jsem celý čtvrteční den strávila v penzionu blízko letiště, koukala se na filmy, a rasistickými myšlenkami četla články o Romech. Večer přišly holky, B. si něco na pět minut nutně potřebovala najít na netu, tak jsem jí pučila počítač, a když mi ho ani po půl hodině nevracela, podívala jsem se, co to tak urputně hledá - totiž zahradní saunu. Velice naléhavé.

Na letišti Charles de Gaulle na nás po dvou hodinách strávených v turbulencích už čekal připravený autobus, jakási produkční našeho filmu či co, taková vedoucí a Marc, náš překladatel. Dali nám obálky s příjemnou sumičkou a pracovní smlouvy a tak, a jeli jsme přímo na zkoušení kostýmů a účesů. Po několika hodinách se dostalo i na mne - a dostala jsem ty nejkrásnější šaty ze všech. Potom mě jedna babka Francouzska ostříhala (prý une centimètre, to určitě, bylo jich aspoň 5 :D) a udělala mi účes à la Marilyn Monroe. Fakt mi to slušelo - a to jsem ještě ani netušila, že to může být ještě lepší. Na hotel nás odvedl napůl Francouz napůl Čech Marc (mladý, chytrý, pěkný, fakt týpek) a my se po celém dni bez jídla mohli jít doslova nažrat. V Marché Franprix jsme si nakoupili zásoby, já krabici Panachů (božské francouzské pití, které u nás neseženete - chutí něco mezi citronovou limonádou a pivem, procentem alkoholu cca 0,1) a s En se smály debilitě jedné slečny (posléze jsme však zjistili, že to, jak byla tupá, byl jen slabý odvar zbytku naší skupiny).

V sobotu jsme vyrazili všude, kde už jsme byli - k Louveru, na Champs-Élysées a tak. En s blbkama zalezly do H&M a podobných obchodů, které u nás fakt nejsou asi a strávily tam veškerý volný čas; já s Karin jsme se naštvaly a šly si dát pořádnou francouzskou palačinku a obhlídnout ty vánoční stánky - které byly nádherné. Dvěma, také už dospělým, blbkám nejspíš nic neříkal mobil nebo tak, takže se beze slova sebraly a odešly na hotel, a my na ně v té kose a v davech hledaly a furt na ně čekaly.

Ale nejvíc se mi na Francii stejně líbí ta multikulturní směsička.

Každý mluví jinak, francouzsky, anglicky, německy, není to taková nuda jako u nás. A mě moc, ale moc bavilo se s nima bavit česky, jako třeba na ně řvát uhni, když jsme se prodíraly přeplněnou Champs-Élysées. Večery jsme trávily tradičně na mém počítači, informovaly jsme všechny o děním okolo a štvaly méně šťastné spolužáky a spolužačky veselými příhodami, fotkami a statusy z "krásné vánoční Paříže".

Tu noc blbky vyrazily kalit. Potkaly asi tucet Alžíranů (tedy, já to znám jen z vyprávění, ale stejně), nechaly si od nich zaplatit vstupné do nějakého šíleně drahého klubu, prý to byli všichni zubaři a byli pěkně hnusní, to jim však nebránilo v tom se s nima líbat, sdělit jim telefonní číslo, adresu, jméno i příjmení, hotel a snad i pokoj a vrátit se v 5 ráno, takže ty slečny nakonec ani snad neviděly Eiffelovku. My jsme zašli na Montmartre, k Sacré-Coeur, v takových těch předražených obchodech se speciální čokoládou jsem nechala nehorázné prachy (ale no tak, Vánoce jsou přece jenom jednou v roce!), a taky jsme se stavili do Les Deux Moulins, totiž kavárny, kde se natáčela Amélie z Montmartru. Blbí Francouzi byli úplně zmatení, když jsme se jich ptali, kde je Moulin Rouge, většině došlo až po několika minutách, že chceme Moulán Rrrrrrrrrrrůž.

Taky jsme v přímém přenosu viděly, jak policajti chytili takové ty týpky se "skořápkama", co byli všude kolem a vyzývali lidi, aby si taky vsadili. Vyfotili jsme se u Eiffelovky, tentokrát z jiného pohledu než minule, aby to nebylo pořád stejné, žejo, a pak jely na hotel, protože En se tam snad rozbrečela z toho, že nemá krásnou fotku s Eiffelkou (znova už se vyfotit ale nechtěla). Potom byla protivná, a já měla hroznou chuť se na ni podívat jako Bleeker z Juno a říct: "You're being really immature."

Potom byla ta lepší natáčecí část, ale o tom až příště.
Nechci Vás přeci znechutit pohledem na tak dlouhý článek, což?
Pokud bych se neozvala, tak ... Veselé Vánoce.
A nelezte na ten Fejsbuk i na Štědrý den. Opravdu ne.

Jo a ty fotky, ty jsou tentokrát fakt moje.

Juno