neděle 25. prosince 2011

Le Premier Jour Du Reste De Ta Vie

Vánoce byly krásné. Ale ještě než se Vám pochlubím, co jsem dostala a nedostala a tak dále, musím Vám povědět o zbytku mého pařížského výletu. ---

V pondělí ráno nás nechutně brzo vyhnali na snídani a když jsme se všichni setkali v lobby, jak jej nazval Marc, vyjeli jsme. Tehdy vlastně ještě nikdo z nás ani netušil, že natáčet budeme v hotelu Hilton. Jako TEN Hilton. Byly tam tak luxusní záchody, že mě z tama nemohl nikdo dostat. Ale k tomu se ještě dostanu ---. No a potom jsme už jenom čekali. Čekali jsme asi dvě hodiny a potom si nás zavolali do maskérny, vyfasovali jsme svoje úžasné šatičky a botičky a byly poslány ke kadeřnicím a maskérkám. Mě česala taková ujetá paní, co jí furt rozptylovala další babka v růžovém svetříku, takže to pak ta moje pěkně odbývala, nicméně i tak se jí podařilo z mých neučesatelných vlasů vykouzlit účes à la Marilyn Monroe, přičemž na to nastříkala tolik laku a spreje, že jsem myslela, že mi vlasy vypadají, zvlášť když přihlédnete k tomu, že já bych jim nikdy nic takového, jako stříkat na ně nějaký chemický srajdy, neudělala :D.

Ta lepší proměna ale stejně přišla až u maskérky. Sedla jsem si do křesla a osvícená milionem světel vypadala snad ještě unaveněji, nenamalovaněji, ... no prostě příšerně. Ale ona byla fakt boží, během asi půl hodiny mi vykouzlila naprosto dokonalý bezchybný obličej (taky že k tomu použila pět druhů podkladových krémů, patnáct odstínů korektorů a šest make-upů), božskou retro-linku (kterou se prostě NAUČÍM dělat taky), zvýraznila mi obočí a nakonec tím nejrudějším odstínem, jaký jsem kdy viděla, mi napatlala pusu. Ale stylově. Nutno podotknout, že jsem byla fakt kunda :D.

Když dodělali i ostatní, vyrazili jsme na oběd - málem beze mě, ještě, že tam byl Marc, který si mne všiml a pučil mi svou bundu, abych nezmrzla. Bylo super štrádovat si to tak po Champs-Élysées v looku z padesátých let, lidi se jen otáčeli :D. Na oběd bylo cosi neidentifikovatelné, leč poživatelného, a když jsme se vrátili zpátky na Hilton, opět jsme čekali. Celkem asi deset hodin, ale bylo to vlastně docela fajn, povídali jsme si a tak. Večer nás zavolali konečně natáčet. A tak jsme sjeli do podzemí, tam všechno nádherně nachystané, každá jsme vyfasovala svoje místo se strojem, na kterém jsme měli psát, byly nám uloženy role (jako líbání fotek, modlení se, křupání kloubů a tak) a pak už se jen zkoušelo a zkoušelo. Hlavní hvězda filmu (Déborah François), tam sice po většinu doby nebyla, ale i tak už se rejža rozhodl, že jsme připravené. Těsně před tím, než se spustilo ostré natáčení se to však stalo ... vzplálo světlo :D. Teda, já jsem viděla, jen jak už se ze stropu valily masy vody, nicméně přišlo nám to všem hrozně vtipné a chechtali jsme se jak ty blbky. Štábu až po několika minutách došlo, že by si asi měli sklidit papíry, na které ta voda stříkala, a tak, a tak jsme se smáli ještě víc. Natáčení bylo pro pondělí ukončeno a nás poslali zpátky na hotel. Cestou na náš Etap nás ještě děsili představami, že to nestačí spravit a uklidit a že tam budeme muset jet ještě jednou atd., naštěstí to ale dobře dopadlo.

V úterý ráno udělali z nevyspaných protivných holek dokonalé mladé ženy, dokonce i na mne došlo s manikúrou (tolik péče se mým nehtům v životě nedostalo :D) a tentokrát načas jsme v jednu začali natáčet. I přesto, že jsme tam nakonec zkejsli nějakých osm hodin a nemohli jsme si odskočit na záchod, napít se či najíst (stejně tam moc nebylo čeho, pokud nepočítám odporné trvanlivé buchty a občas nějakou Colu, která se ovšem vypila velice rychle), a taky jsme opakovali záběry, to bylo naprosto nezapomenutelné. Déborah rozhodně nebyla tak protivná a zlá, jak všichni říkali, bavila jsem se s ní a byla s ní sranda, přišla mi taková správná, ale jinak se teda chovala docela povýšeně, to jo, a docela nás štvalo, že během minutové přestávky, kdy my jsme si nemohli zajít ani na záchod, si ona stihla zakouřit, přezout se, převlíct se, najíst a napít se, odepsat na zprávy na svém iPhonu a tak. Natáčeli jsme asi 5 scén, nebo tak nějak, jednu i kde jsme byly jen tři, Déborah, Sněhurka (ale ona tak fakt vypadala!) a já, takže vlastně bych se v tom filmu teoreticky i měla objevit. Taky si natáčeli moje prsty, protože je prý asi použijou místo prstů hlavní hrdinky, která, na rozdíl ode mě, fakt neumí psát :D. Na place furt pobíhal (nebo potom také unaveně polehával za stolem) ó velký herec, prý asi nejznámější ve Francii, který byl mimochodem pěkně odporný, akorát mi pořád říkal, že jsem the best (na což jsem odpovídala of course), a taky se tam motal majitel strojů, na kterých jsme psali, a aniž by mi za to nabídl nějakou finanční odměnu, si natočil moje prsty, jak píšu na stroji (asi netušil, že to na jeho strojích jde tak rychle, blb :D).

Kromě nás písařek bylo na place ještě několik desítek tzv. čumilů a čumilek, které od nás přebraly zvyk vyzout si ty nepohodlný šílený boty (povětšinou s podpatky - ty jsem neměla snad jen já) a klouzat se po luxusní hiltonské dlažbě a našlapovat na stejně luxusní hiltonské koberce jen bosky. Když uvážíte, že tam byly i šedesátileté babičky, byl to moc vtipný pohled. Jídlo sice nebylo (až na tu buchtu), ale náš skvělý Marc nám občas ukradl něco z občerstvení pro štáb (později jsme jejich sídlo objevili taky, takže měli smůlu, svině), což byly fakt lahůdky. Takže jsme si tak celý den zvesela natáčeli, polehávali na kobercích a posedávali na schodech a byli - všichni - fakt hrozně šťastní. Když jsem poznala, že natáčení se blíží ke konci, bylo mi hrozně smutno. Rozhodně jsem nechtěla, aby to skončilo, ale za pár desítek minut už jsme se stejně jen křenili do objektivu, společně s hlavními hrdiny, režisérem a Marcem a chtě nechtě museli sundat naše skvělé kostýmy. (Nutno podotknout, že vlasy mi rozčesával pán, co vypadal úplně jako Dr. House. Říkala jsem mu to, ale nevím, jestli mi rozuměl.)

Cestou domů do hotelu byla (naštěstí?) obrovská zácpa, to jste měli vidět, několikakilometrové zácpy v centru Paříže, a já si povídala s Marcem, naučil mě strašně moc sprostých slov :D, probírali jsme Francii a život a tak a bylo to super, ale zároveň takové smutné, protože už byl konec, žejo. Před Etapem se s námi Marc rozloučil, a když už chtěl odejít, jedna blbka se ho dotčeně zeptala, jestli tohle je jako všechno, a tak se M. musel vrátit a všechny nás po francouzsku na obě tváře olíbat :D.

Ráno jsme vstávali hrozně brzo, abychom stihli letadlo (což jsme stejně málem nestihli). Blbky si totiž ještě musely dodělat make-up, dožehlit a dofénovat vlasy, ... Na letišti nehorázně zdržovaly, a když mohly, tak zdrhly, takže jsme pak netušili, kde jsou, a marně jsme je hledali. Když před náma byla naprosto obrovská řada lidí čekajících na odbavení a my měli asi dvacet pět minut čistého času, už mi fakt ruply nervy a když jsem na ně zařvala, ať se doprdele jdou odbavit, a nesedí tam na křesílku (omylem jsem je oslovila "vy blbky"), bylo mi oznámeno, že se mám uklidnit. Tak určitě! Do letadla jsme doběhli v 7.12, 7.15 jsme již odlétali. Pohoda, no.

Při přistávání se mi dělalo lehce nevolno, neboť ten pilotík z Air France opravdu jaksi neuměl přistávat, ale jinak jsme let v pohodě zvládli. Na letišti v Praze na mě čekal tatínek a domů jsme jeli vlakem, s En jsme si na mém notebooku pouštěly Juno a pak jsme tatínkovi líčily blbky. Teda, pardon, ale ony byly vážně hloupé. Byla jsem tam druhá nejmladší - a připadala si minimálně o deset let starší. Doma mě čekala sněhová nadílka (přesně, jak jsem si přála :)), a bylo fakt příjemné moct se vyspat ve vlastní posteli.

Ten výlet byl naprosto úžasný, a to nejen proto, že jsem se konečně nějak víc skámočila s K. (i když to vlastně bylo stejně jenom kvůli tomu, že někdo byl really immature (En)). Ale i tak. Docela mě sice už štve, jak to všem vykládám znova a znova, ale :D. A i přesto, že jsme se živili ničím a po večerech gyrosem bez hranolek. Ta Francouzka, co nám to všechno zařizovala, nám pořád píše děkovné e-maily, jak jsou všichni včetně režiséra nadšení a tak, a je to všechno hrozně fajn, teda jenom pokud si odmyslím těch milion testů, co se na ně musím naučit a pak si je napsat.

Marc říká, že v Paříži nikdy neuvidíte oblohu, jako hvězdy nebo tak, ale mně se tahle přihlouplá růžovo-šedá nahrážka mléčný dráhy fakt strašně líbila. 


Myslím, že hned po Paříži mi nejvíc chybí právě Marc.
Byl boží.
Třeba se ale bude někdy natáčet i Populaire 2, ...

Žijte blaze, vaše herecká hvězda
Juno
PS.: Ta písnička je z jednoho filmu s Déborah, který jsem si stáhla a co nejdřív se na něj hodlám podívat (konkrétně je to právě Le Premier Jour Du Reste De Ta Vie), a je nehorázně boží.


Étienne Daho - Le Premier Jour (Du Reste De Ta Vie)

4 komentáře:

idees řekl(a)...

Muselo to být hrozně fajn, Paříž sama o sobě je skvělá a ještě natáčení! :D Jak ses k tomu vlastně dostala? Možná jsem to přehlídla v nějakém článku, ale vážně by mě to zajímalo :)

jot řekl(a)...

wow, tak to ses teda měla! díky za úsměv :)

christie. Bee řekl(a)...

WOW. Vím, že jsi říkala, že budeš točit, ale myslela sjem, že nějaký videoklip, dokument. Ale film? Jsi hustá. :D Jak jsi k tomu přišla? Přes ZAV asi, co? A kdo ti to nabídl? Stejně je to úplně husté. :D

slečna L. řekl(a)...

Paříž je úžasná! Byla jsem tam se školou a je to mé nejmilejší město na světě. :D :)

Jak ses k filmu dostala?:)

Žeru Tvůj blog počínaje tímto článkem. :)