pátek 23. prosince 2011

You're always trying to keep it real, I'm in love with how you feel

Jak začít?
Zažila jsem naprosto neuvěřitelný týden se skvělými lidmi, Panachem, pozlátkem filmu a gyrosem bez hranolek.
Ale od začátku ...

Na středečním setkání s ministrem školství sice pan ministr nedorazil, ale perfektně jej nahradila nějaká úplně vypatlaná kráva, co celé dvě hodiny žvanila nějaké blbosti a byla to hrozná nuda. Odnesli jsme si domů bichli dle výběru (ten spočíval v knihách typu "ptáci světa", "biologie" a podobně, takže s Mýty a legendami z celého světa na tom ještě nejsem tak špatně). Byli tam samí géniové, lidi, kteří za pár let nejspíš vynaleznou lék na rakovinu nebo tak, matfyzáci, co to s matikou i fyzikou myslí vážně, astronomové, biologové ... a my. I když to byla hrozná nuda a jediná zábavná část byla ta, kdy jsme konverzovali s Milánkem a objevovali další nechutnosti z rautu. Ale - potkala jsem Chiquitku. Jako TU Chiquitku. Všichni jsme přece četli její blog ... a ona tam byla. Celou dobu jsem na ni čuměla jako na svatý obrázek, a když jsem jí pak napsala e-mail ... vážně to byla ona.

Unbelieveable, dude!

Setkání s N. mi sice kvůli mým kamarádkám, které asi jaksi nemají hodinky, neuskutečnilo, ale jinak jsem celý čtvrteční den strávila v penzionu blízko letiště, koukala se na filmy, a rasistickými myšlenkami četla články o Romech. Večer přišly holky, B. si něco na pět minut nutně potřebovala najít na netu, tak jsem jí pučila počítač, a když mi ho ani po půl hodině nevracela, podívala jsem se, co to tak urputně hledá - totiž zahradní saunu. Velice naléhavé.

Na letišti Charles de Gaulle na nás po dvou hodinách strávených v turbulencích už čekal připravený autobus, jakási produkční našeho filmu či co, taková vedoucí a Marc, náš překladatel. Dali nám obálky s příjemnou sumičkou a pracovní smlouvy a tak, a jeli jsme přímo na zkoušení kostýmů a účesů. Po několika hodinách se dostalo i na mne - a dostala jsem ty nejkrásnější šaty ze všech. Potom mě jedna babka Francouzska ostříhala (prý une centimètre, to určitě, bylo jich aspoň 5 :D) a udělala mi účes à la Marilyn Monroe. Fakt mi to slušelo - a to jsem ještě ani netušila, že to může být ještě lepší. Na hotel nás odvedl napůl Francouz napůl Čech Marc (mladý, chytrý, pěkný, fakt týpek) a my se po celém dni bez jídla mohli jít doslova nažrat. V Marché Franprix jsme si nakoupili zásoby, já krabici Panachů (božské francouzské pití, které u nás neseženete - chutí něco mezi citronovou limonádou a pivem, procentem alkoholu cca 0,1) a s En se smály debilitě jedné slečny (posléze jsme však zjistili, že to, jak byla tupá, byl jen slabý odvar zbytku naší skupiny).

V sobotu jsme vyrazili všude, kde už jsme byli - k Louveru, na Champs-Élysées a tak. En s blbkama zalezly do H&M a podobných obchodů, které u nás fakt nejsou asi a strávily tam veškerý volný čas; já s Karin jsme se naštvaly a šly si dát pořádnou francouzskou palačinku a obhlídnout ty vánoční stánky - které byly nádherné. Dvěma, také už dospělým, blbkám nejspíš nic neříkal mobil nebo tak, takže se beze slova sebraly a odešly na hotel, a my na ně v té kose a v davech hledaly a furt na ně čekaly.

Ale nejvíc se mi na Francii stejně líbí ta multikulturní směsička.

Každý mluví jinak, francouzsky, anglicky, německy, není to taková nuda jako u nás. A mě moc, ale moc bavilo se s nima bavit česky, jako třeba na ně řvát uhni, když jsme se prodíraly přeplněnou Champs-Élysées. Večery jsme trávily tradičně na mém počítači, informovaly jsme všechny o děním okolo a štvaly méně šťastné spolužáky a spolužačky veselými příhodami, fotkami a statusy z "krásné vánoční Paříže".

Tu noc blbky vyrazily kalit. Potkaly asi tucet Alžíranů (tedy, já to znám jen z vyprávění, ale stejně), nechaly si od nich zaplatit vstupné do nějakého šíleně drahého klubu, prý to byli všichni zubaři a byli pěkně hnusní, to jim však nebránilo v tom se s nima líbat, sdělit jim telefonní číslo, adresu, jméno i příjmení, hotel a snad i pokoj a vrátit se v 5 ráno, takže ty slečny nakonec ani snad neviděly Eiffelovku. My jsme zašli na Montmartre, k Sacré-Coeur, v takových těch předražených obchodech se speciální čokoládou jsem nechala nehorázné prachy (ale no tak, Vánoce jsou přece jenom jednou v roce!), a taky jsme se stavili do Les Deux Moulins, totiž kavárny, kde se natáčela Amélie z Montmartru. Blbí Francouzi byli úplně zmatení, když jsme se jich ptali, kde je Moulin Rouge, většině došlo až po několika minutách, že chceme Moulán Rrrrrrrrrrrůž.

Taky jsme v přímém přenosu viděly, jak policajti chytili takové ty týpky se "skořápkama", co byli všude kolem a vyzývali lidi, aby si taky vsadili. Vyfotili jsme se u Eiffelovky, tentokrát z jiného pohledu než minule, aby to nebylo pořád stejné, žejo, a pak jely na hotel, protože En se tam snad rozbrečela z toho, že nemá krásnou fotku s Eiffelkou (znova už se vyfotit ale nechtěla). Potom byla protivná, a já měla hroznou chuť se na ni podívat jako Bleeker z Juno a říct: "You're being really immature."

Potom byla ta lepší natáčecí část, ale o tom až příště.
Nechci Vás přeci znechutit pohledem na tak dlouhý článek, což?
Pokud bych se neozvala, tak ... Veselé Vánoce.
A nelezte na ten Fejsbuk i na Štědrý den. Opravdu ne.

Jo a ty fotky, ty jsou tentokrát fakt moje.
Juno

2 komentáře:

eraser. řekl(a)...

ta fotka s eiffilovkou je krásná! díky za komentář. taky veselé Vánoce.

idees řekl(a)...

Závidím ti tu Les Deux Moulins, těšila jsem se tam skoro stejně jako na Eifellovku, nakonec ale nějak nezbyl čas a mrzelo mě to ještě docela dlouho. Vánoční Paříž zklamala? Taky jsem si ji vždycky představovala krásně nazdobenou, s vánoční atmosférou...asi se tam budu muset někdy před Vánoci taky podívat:)