čtvrtek 17. listopadu 2011

Before it's time to leave again

Když jsem byla malá, ve škole jsem měla spolužačku Míšu. Zpočátku jsme se nenáviděly, žárlily jsme jedna na druhou a taky si to náležitě oznamovaly, byť jsme ani jedna význam toho slova netušily. Ale postupem času jsme se nějak sblížily, skamarádily, a prostě daly dohromady.

Od té doby jsme se o přestávkách bavily spolu, četly spolu časopisy Witch - a s pár spolužačkami a spolužáky založili "partu Witch", přičemž já jsem byla vždycky ten hlavní boss (vůdčí sklony můj život provázely odjakživa :D), když měla na svačinu smaženky, tak je měla od mamky dvakrát, a jedny byly přímo určené mně. Chodily jsme k sobě na návštěvy, hrály si s barbínama; přesně si pamatuju, jak každá hra začínala, že se naše bárbí stěhovaly a nadávaly na ty blbé stěhováky, kteří jim nerozmístili nábytek, načež na scénu přišli dva fešáčtí kenové a naše hrdinky zachránili a byla láska. Bla bla bla ...

Taky jsme pořádaly narozeninové oslavy a mluvily o sobě jako o Will (to jsem byla já) a Cornelii (to byla ona), vše podle našich největších model - již zmíněných čarodějek Witch. Byly jsme ty úplně nejvíc nejlepší kamarádky, byly jsme zabouchnuté do dvou našich spolužáků a rádoby vzdychaly nad životem.

A pak jsem se odstěhovala.
Ne nijak převratně daleko, ale když je vám devět, je cestování dost těžký. A tak jsme si psaly dopisy, zpočátku ručně, to bylo nejkrásnější. Pořád je mám schované a když si je občas čtu, s nostalgickým úsměvem na tváři, říkám si, jak to bylo všechno super. Přikládaly jsme k nim fotky, barevný papírky a záložky do knížek. Potom přišly počítače, ale pořád to bylo hezké, i když mě vždycky mrzelo, že zatímco já jsem napsala sálodlouhý dopis o všem možném i nemožném, jako odpověď mi přišlo pár řádků.
A taky jsme si volaly. Teda - já jsem volala, i když mi vždycky slíbila, že se určitě brzo ozve. Tehdy nebyl Skype ani nic podobného, nebo jsme to alespoň neznaly, stejně jako internet. Provolala jsem spousta peněz, ale bylo mi to jedno, protože to byla moje nejlepší kamarádka.

Jednou, to nám bylo deset, přijela, rozbila jsem prasátko, a šly jsme nakupovat.
V prvním obchodě jsem si koupila tričko za šest stovek (!) (dnes odmítám kupovat trička dražší než 300), které jsem si ve finále vzala asi tak pětkrát. Ale tu radost z koupě z kamarádkou mi nikdy nic nezkazilo.
Protože mám ve svém bývalém městě rodinu, docela často jsem za ní jezdila. A ona jezdila k nám, mojí mamce říkala teto, a mně vždycky hrozně štvalo, jak mě mamka přirovnávala k ní a říkala, jaká jsem prostě hrozná.

Ale jak jsme rostly a dospívaly, měnily se i naše preference, a já dostávala čím dál tím míň dopisů a návštěvy byly čím dál tím míň časté.
Dneska už se vídáme tak jednou za rok.
Naposledy u mě byla na konci dubna, k příležitosti mých narozenin, dala mi čokoládový penis a společně jsme ho snědly.
Z "povinnosti", víceméně. Ne že bychom se neměly rády. Jen si prostě už úplně nerozumíme, tak, jako jsme jako malé byly úplně stejné, jsme teď každá úplně jiná.

Dnes jsem si s ní po dlouhé době psala. Dlouho. A pozvala jsem jí, aby se o vánočních prázdninách zase stavila. Vlastně bych ji ráda viděla.
A v neděli, to zase přijedou známí rodičů, a jejich děti - naši kamarádi, když jsme byli malí. Nikdo z nás se na tu návštěvu netěší, vlastně ani rodiče ne. Říkáme tomu oficiální přátelská návštěva. Ale asi to tak má být, nebo ne?

Juno



2 komentáře:

pavel řekl(a)...

Ta fotka je od tebe? Líbí se mi i když je rozostřená.
S mým nejlepším kamarádem se už taky vídám jen vzácně, ale občas si na sebe vzpomeneme a to potěší oba.

idees řekl(a)...

obdivuju tvoji rychlost, jakou dokážeš měnit blogy :D taky jsem měla jednu takovou kamarádku. nejdřív jsme i hrozně rozuměly. pak jsme se bavily už jen tak z povinnosti, protože ona se ke mně začala chovat hrozně hnusně. potom už jsem k ním odmítala chodit, tak v deseti, a dneska už se ani nezdravíme. myslím, že alespoň jedno dětské kamarádství musí skončit takhle. je to taková první životní lekce.