Všichni vykládají, jak je Paříž nej-lep-ší. Ale tak jo, ujde. Ale Londýn, Canterbury, Oxford ... Británie, tak ta se mi líbila asi tak milionkrát víc.
Z minula jste měli slíbený life in families, takže:
Spolu s dvěmi spolužačkami jsme byly přiřazeny k Mr. & Mrs. W., Stuovi a Wendy (a taky jejich úžasnému čoklovi Kingovi). Pan a paní W. bydleli v domě z pohádky - malinkatý, cihlový domeček, design à la dům Hermiony v sedmém díle Harryho Pottera (když vymazávala svým rodičům paměť). Měkké koberce, vtipné "zámky" na dveřích a čisto, čisto! S+W se nám taky vlastně jevili jako dosti milí lidé, říkaly jsme si, to bude žůžo.
A pak se to nějak zkazilo :D. Ó velký Stu, který nás každé ráno a večer vozil autem (je divný sedět vlevo vepředu, a neřídit) na meeting point, s sebou začal brávat do kufru Kinga, který byl z jízdy autem úplně hotovej. To my taky. Rodinný drahoušek totiž začal štěkat, jako kdyby mu někdo cpal do zadku železnou tyč pokaždé, když viděl jiného psa. Což bylo dost často. Za těch pár dní jsem prodělala zhruba padesát infarktů a několikrát mě málem doslova "klepla pepka". Výborný. Navíc King v oblibě strkal svou uslintanou držku na naše sedadla, což bylo taky dost velký vzrůšo.
Další problém tak trochu byl, že to jídlo opravdu nebyla žádná velká sláva, jak nás varovali. Na snídani jsme každý den dostali asi tak deci pomerančového džusu, studený mlíko a k tomu výběr ze tří druhů cereálií (blbý bylo, když došly ty nejlepší). První den mňam, druhý den jsem to zvládla a pak už se mi z toho chtělo blít, jen jsem to viděla. Jídlo na celý den, lunch s sebou, se skládal ze dvou tenkých bílých toastových chlebů potřených zhruba kapkou másla a s plátkem šunky (každý den), co se lepily na zuby i na patro, půl litrovky neperlivé minerálky (každý den), jednoho malého jablka (každý den), malého balíčku chipsů - které nejím, takže jsem je posílala s radostí dál (každý den) a sušenky velikosti 1x3 centimetry (každý den). Pochopitelně, v břiše mi kručelo celý den (každý den).
K rodinám jsme se dostali večer kolem sedmi, ale nikdo se neobtěžoval s tím, aby třeba jakože nachystal véču, až přijedeme. Tak jsme zhruba do půl desáté čekaly a dohadovaly se, kdo víc zdechá hlady. Po těch útrpných hodinách přišel Stu dolů pod schody a ze všech plic zařval: "FOOOOOOOD!" No, a tak jsme šly žrát. První den těstoviny se sosážem (šlo to), druhý den tři sosáže, máselná bramborová kaše a dušená zelenina (!!! té jsme tam jinak za celý pobyt moc neviděli), třetí den už nevím co a čtvrtý den polotovarová pizza. W+S, kteří každý den jedli u televize - běžela tam nějaká anglická Ulice - k tomu popíjeli Diet Coke (oba byli tlustí + Stu měl jen tři zuby), zatímco my dostaly vodu se šťávou, a já málem vyprskla veškerou tvrdou pizzu, když si Stu nahlas říhnul, a pokračoval v jezení, no prostě se nad tím ani trošku nepozastavil :D. Evidentně, nejenom Češi jsou tak trošku hovada :D.
Náš pokojík byl malinký, ale krásný. Po nacpání všech zavazadel dovnitř jsme měly na zemi volné místo zhruba 5x5 centimetrů, když jsem chtěla jít pryč, musela jsem přeskákat přes všechny kufry. Skříně nebyly, takže jsem si veškeré oblečení rozvěsila po posteli, která měla takové kovové lemování. Trvalo nám dva dny, než jsme zjistily, jak se otevírají okna. Na záchodě byl sice takový "zámek", jenže byl na opačnou stranu (a tudíž úplně na nic). Stejně jsem se ale vždycky "zamkla", jen tak, pro lepší pocit. Kohoutek s teplou a studenou vodou byl zvlášť, takže jsem si každý večer a ráno vybírala, jestli chci dnes zmrznout, nebo se opařit. Sprcha byla sice normální, ale průtok vody byl dosti mizerný, takže mytí hlavy trvalo zhruba 40 minut.
Postupem času, když jsme náhledly do kuchyně (což jsme neměly dělat), jsme zjistily, že ani naše rodinka není nijak zvlášť pořádná, a upřímně už jsem tam neměla chuť cokoliv jíst :D. V autě jsme se (teda vlastně já) vždycky snažily o jakousi konverzaci, ale Stuovi se evidentně moc kecat nechtělo, neboť na můj sebedelší monolog vždycky prohlásil něco jako "Yes." nebo "Yeah, that's nice." and that was all.
Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, protože se chlámu ještě teď, když si na to všechno vzpomenu (mimochodem, byla fakt úleva přijet domů a dát si knedlo zelo). Ani ostatní se neměli úplně nejrůžovějc (kromě spolužáka, jehož rodina jim pořádala barbecue, hrála s nima fotbal a měli obrovské pokoje), ale myslím, že to na tom bylo to úplně nejlepší. Nic nebylo vtipnější a zároveň víc zoufalé, než když jsme na meeting pointu se smrtí v očích vyhlížely Stuovo auto (a Kinga vzadu).
Juno
Love Affair - Everlasting love
Taky tak milujete Bridget Jones?
2 komentáře:
:D takovýhle historky jsou nejlepší :D Tvoje rodinka mi drobet připomíná mou rodinku před lety v Lotyšsku (někdy bych to měla na blog taky sepsat, i když je to už tak dávno :D)
Btw strašně mi svým slohem a frázemi připomínáš jednu mou kamarádku, ale fakt strašně :)
hahaha, docela jsem se nasmála, protože to tak připomnělo moje zážitky z Londýna před čtyřmi lety!! Nikdy nezapomenu na kohoutky, ani na nedovírající (!!!) dveře od koupelny! :))
Okomentovat