pátek 30. listopadu 2012

Then afterwards we drop into a quiet little place and have a drink or two and then I go and spoil it all by saying something stupid like I love you

Takže kolona.

Víte, odjakživa jsem úžasnej klikař, takže není divu, že v můj den jsem se probudila s žalostným xichtem (moje pleť stále nechce opustit pubertu, ať dělám, co dělám) a s bolavýma zádama; nenápadný bolení se po pár hodinách ve škole změnilo na naprosto nesnesitelnou bodavou bolest, a když už jsem se nemohla ani nadechnout, odešla jsem ze školy a z posledních sil se doplazila k babičce a rozvalila se na pohovku a brečela bolestí. Babička mi dala nějaký prášek a já se za půl hodiny mohla už i otočit z jednoho boku na druhý a za hodinu jsem dokonce už mohla vstát a záda prakticky nebolely. Ó díky Bože za moderní medicínu, jinak bych asi chcípla.

Celá rozjařená z mýho nově nabytýho stavu, ve kterém jsem mohla dokonce i dost dobře chodit a ohnout se pro spadlou peněženku, jsem si na náměstí koupila hambáč (často mám na něj chuť, ale nikdy si jej nekupuju; snad jen malá připomínka - do cheeseburgeru podle mě opravdu nepatří čtverec hermelínu) a vyrazila ke kadeřnici, a potom nastalo nejdelší česání mýho života, pokud ovšem nepočítám loňské natáčení Populaire (když už jsme tak u toho, ve středu to mělo premiéru. Po Francii se už určitě teď šušká, že jsem vycházející hvězda a k nám tahle informace co nevidět taky dorazí, takže buďte připravení, až se z Juno stane ó velká hollywood star).

Po skoro hodině a půl času a čtyřech stovkách v trapu jsem vypadala jako z jinýho světa, kouzelně, úžasně, dokonale, bla bla. Radostně jsem dohopsala k babičce, narvala na sebe svý krásný (modrý!) šaty, použila trochu rudější rtěnku než obvykle a trošku luxusnější parfém než obvykle a vyrazila. Všichni byli nádherní a všem to moc slušelo. Do hudby jsme si vyzkoušeli všechny možný i nemožný tance, který jsme se naučili, a potom šli vítat matky v šatech a otce v upnutých oblecích, hrdě se nesoucích a fotících se všude kolem se svými potomky.

Polonézu jsme absolutně nedali, při tangu to vypadalo jako parodie na cosi a u foxtrotu jsme si málem rozbily držky jeden o druhého, jak tam bylo málo místa. Pak ale přišly i trochu milejší tance a my (prý) vypadali všichni rozkošně. S nejlepším kamarádem jsme to už měli vychytaný tak, že mi ani na nohy nedupal a já jsem se snažila moc mu do toho vedení nekecat, ale někdy to fakt nešlo :D. Kapela hrála písničky, který se naprosto příšerně nehodily k daným tancům a náš "učitel tance" brzy pochopil, že nám ze začátku každé skladby bude muset trošku napovídat, ale nakonec vlastně všechno dobře dopadlo.

O přestávkách jsme se fotili, fotili a fotili, rozhýbávali bolavý končetiny a kontrolovali make-up. Po mazurce jsme si předávali dary, hoši před nás museli pokleknout, jako by nás chtěli žádat o ruku, a my je měli "něžně pohladit po tváři". Lol, při téhle volovině všichni rodiče nacupitali na parket a více či méně zblízka fotili své ratolesti s červenajícími se lícemi a vyhýbavými pohledy. Dostala jsem suprovního lemura s modrým dlouhým ocasem a velkýma očima; pojmenovali jsme ho Giuseppe, ale myslím, že mu budu říkat jen Pan G. Nejlepší kamarád dostal bobra (bez ocasu a bez dlouhejch zubů), ze kterýho se nakonec vyklubal svišť. Taky jsem dostala nádhernou kytku a při květinovým valčíku jsme byli ještě víc neodolatelní než normálně.

Pak přišla divná "taneční soutěž", ze který jsme brzo vypadli, ale vyhrála to zlá holka z baletu s klukem, který se tančení věnuje mnohem dýl a mnohem víc, takže to nebylo fér, přála bych to Bé, který to naprosto neuvěřitelně slušelo a jako pár tancovali s V. prostě úplně nejlíp. Potom pár posledních tanců, polka s tříďasem a ploužáky s taťkou, dědou a dědou a hurá domů. Naposledy jsme se všichni vyfotili, a doma jsem si se slzou v oku z hlavy vyhrabala asi tak padesát vlásenek. A náš velkej den byl u konce, šlo se spát.

Fakt mě štve, že jsem tak děsně nefotogenická, neb žádná fotka nedokázala ani trochu zachytit mý dokonalý háro a krásný šaty, a ještě ke všemu se na všech tvářím jako idiot. Ale pokud se kamarádovi podaří vyphotoshopovat ze mě to nejlepší, možná si taky nakonec změním fotku, jako všichni ostatní.

Takže teď už jsem asi velká holka.
Bude mi to všechno moc chybět.

O mých životních pádech a vzestupech zase příště, pac a pusu,
Juno

(Frank Sinatra - Something stupid)

4 komentáře:

Caroline řekl(a)...

Ahoj, při zmíňce o Populaire jsem zbystřila zrak :-) Jsem ve Francii na Erasmu a zítra se na ten film chystám do kina. Ty sis v něm střihla roli?

Juno řekl(a)...

Spíš malinkou roličku, takové křoví :D. Ale jsem tam! :D Tedy, měla bych :).

Eliška řekl(a)...

No nekecej :D Zní to zábavně :D

Kristý. řekl(a)...

Moc ti to slušelo (viděla jsem fotku). A ty šaty jsou fakt kouzelné. Po tom tvojem vyprávění už se těším až i já příští rok půjdu do tanečních. ;)