Always look on the bright side of life

Jo, žiju.

Jen tak nějak vůbec, ani trochu, nemám čas na tolik věcí, na který bych si to fakt přála. Pokud zrovna nestuduju, nevolám na Skypu s Milým nebo neuklízím v kuchyni, snažím se spát, ale ani to pořádně nestíhám. Dny jsou moc krátký, do školy odcházím (skoro) za tmy a (skoro) za tmy se taky vracím, a pořád mám něco na práci. Jinak se mám ale fajn; piju čaje proti nachlazení s hroudama medu, vařím - docela často a dost ráda, trápím se kvůli chlapům, resp. chlapovi a cvičím s powerballem, neb mě poslední dobou bolí karpální tunely :D (lol, no vážně).

Jinak kdybyste si chtěli stěžovat, že toho máte ve škole hodně, já minulý týden psala deset testů :D.

V pátek jsme měli jen krátkou školu, tak jsem odešla trošku dřív a jela za Milým, bylo to hrozně krásný a taky pochopitelně milý, teda ovšem než si uvědomím, že čas, za jakej jsem k němu schopna se busama různě dopravit, je vlastně delší než čas, jaký můžeme být spolu. Welcome to reality, neasi. Když jsme projížděli kolem starých známých vysokých čoudících komínů, nalepila jsem se na sklo a usmála se. Ty komíny jsem vlastně milovala; když jsem byla malá a my někam jeli autem, museli jsme vždy projet touhle hnusnou smogovou clonou, a mně se to hrozně líbilo, i to, jak to potom v autě hezky smrdělo. Tady nic takovýho není a vzduch tu je tak čistej, že spousta lidí, kteří k nám z města přijedou na návštěvu, z toho bolí hlava. Prostě nuda, no.

Později večer přijeli rodiče a šli jsme na hřbitov. Já vlastně nikdy na hřbitově na Dušičky nebyla, prostě jsem neměla, za kým tam chodit. Teď nás všechny z nebe hlídá prababička, a na jednu stranu je sice hrozně smutný, že "už tam někoho mám", ale ... vážně, byli jste v pátek na hřbitově? Snad u každýho hrobu byly kytky a spousta rozsvícených svíček, a když jsem omylem zabloudila na jakousi mýtinku mezi hroby, byla úplně celá (navzdory všem zákazům) posetá hořícími svíčkami a květinovými věnci. Bylo to nádherný. Možná, že když mají lidi ještě pořád čas aspoň na tuhle malou tradici, nejsme ještě tak ztracení. -

Pomalu ale jistě přicházejí časy strávený nakupováním všelijakejch dárků, War is over (if you want it) a zdobení perníčků u Básníků. Mám Vánoce moc ráda, a i když je to asi trochu smutný, vždycky se nejvíc ze všeho těšim na bramborový salát :D (normálně se nijak nepřecpávám, ale toho salátu se vždycky za celý den tak nehorázně přežeru, že mi je večer akorát tak zle). Ale ráda dostávám dárky a ráda dělám lidem radost; tak jenom doufám, že ten slavnej konec světa všichni ve zdraví přežijem.

Jinak ode dneška bych měla mít štěstí jak sviňa, neb se mi podařilo na obědě roztřískat oba dva talíře. Ani vlastně nevím jak, prostě jsem se nějak zamyslela a v další chvíli už se to sypalo na zem. Nejlepší je, že jsem na tom tácku měla i mobil, peněženku a tak, a vše se mi hezky omočilo ve zbytku uzený polívky. Nemám ráda uzený polívky.

I když s tím štěstím, těžko říct, protože jsem se před chvílí podívala na Bakaláře, no a z velkýho testu z matiky mám za tři. Jak jako za tři? :D Jako honestly, byl to snad první test, ze kterého jsem měla opravdu dobrý pocit, a kromě toho jsem se fakt učila, hodně jsem se učila (ostatně as usual). Furt ale doufám v nějaký zítřejší zvrat, kdy se mi učitelka omluví za tu hroznou chybu a potvrdí, že moje práce byla naprostý masterpiece a nemá na mě ani šikovný matematik Luboš; už proto, že od pondělka odpovídám na dotazy typu "tak co matematika?" větou "to bude jednička ja k vyšitá." Co dodat? Snad jen close enough.

Juno

And always look on the bright side of life ...,
to si teď s Al říkáme snad na úplně všechno. Ale ostatně proč ne?