Bye bye baby, baby goodbye

S panem zástupcem jsme tento víkend ujeli skoro tisíc kilometrů, abychom se dostali na soutěž v psaní. Stálo to za to. Dvoudenní čumění do kompů, hraní dobyvatele, objímání Milánka (kterému potom, co jsem se tolikrát přeřekla a řekla mu "miláčku" říkáme už takto spontánně) a soutěžení bylo úžasné. A nejenom proto, že jsem dala anglický diktát, co se ... no jen tak někomu nepodaří :D.

Byly to fajn dva dny, i když jsme spaly v tak odporném ubytování, až to vadilo i mně - na ubrusu byly zaschlé zvratky či co to bylo, židle byly jakési pochcané (taktéž stěna), všude prach a špína, sprcha s dírou, ve které se majestátně tyčila plastová láhev a posmrkané kapesníčky, páchlo to tam pivem, zatuchlinou a kouřem ... prostě luxusní apartmá pro mistry světa, že.

A M. byl strašně roztomilý a vtipný - miluju jeho druh humoru, jako třeba když ostatní psali španělský diktát a on mi ukázal naprosto úžanou fotku tlusté kočky, jak sedí na svahu ("kdo najde kočku, ať dá sdílet"), čemuž jsem se - se snahou být potichu a nevyrušovat - smála tak strašně, že jsem ležela na stole a pěstí se bouchala do nohy :D. Taky mně a U. navrhl, abychom se s ním přestěhovaly do Saúdské Arábie, vzaly si ho a pak ho obskakovaly; jako zkoušku jsem mu vařila čaj, leč ten sáček se mi roztrhl, tak se U. nabídla, že to "přecedí přes ubrousek, to půjde!", no a ve finále z celého hrnku zbyly dvě kapky (ale zato dobře přecezené).


"Je 20.20, přej si něco!"
"A to se mi jako fakt splní?"
"No jasně, ..."
"Tak jo, přeju si, aby mojemu králíkovi narostla pátá noha."
Řekněte, jestli někdo takový jde nezbožňovat? :)


M. bývá při soutěžích vždycky hrozně nervózní, i když je nejlepší, takže s ním moc řeč nebyla a pro snídani jsme se sprintem do Coopu vydaly jen s U. a B., ale stálo to za to, měli ty koblihy s tou červenou náplní, která se jen tak nevidí. Za běhu jsem do sebe nacpala všecky tři a upřímně mi to stálo i za tu bolest břicha.
¨Mé ego také potěšilo, když se mne jeden sympatický soutěžící zeptal, jestli jsem už v jeho kategorii, nebo "ještě v juniorech", no, prostě mi tipnul o takových sedum let víc :D Ale jinak byl fakt milej. Dokonce i zlá holka S. se dala přežít, pokud byla zrovna zticha.

Abych nezapomněla, jako dar jsme každý od školy dostali tašku - tradičně s mapou města, prupiskou, atd., leč poněkud inovací se ukázal být Vizír/Arial a deodorant ruské značky (někomu to dám, bojím se, že by mi potom vypadaly chlupy nebo tak :D) pro dámy a Jar na nádobí pro pány.

Ale jinak soutěž dopadla dobře, prsty jsem měla v dobré psací náladě, psalo se mi vlastně tak dobře, jak už dlouho ne, a tak jsem si přivezla tři zlaté medaile, jednu stříbrnou a jednu bronzovou a ještě jsem jednou byla 4. :), a stala jsem se tedy absolutní mistryní republiky (je fajn být mistr republiky, když už půl roku jste mistr světa) a donesla si domů moc pěknej obrovskej pohár. Nejsem si úplně jistá, jestli M. trochu neštve, že jsem ho zas porazila, nicméně já vím určitě, že kdyby to vyhrál on, přála bych mu to skoro stejně jako sobě. Protože ho mám ráda.

Oba dva je mám ráda. A vždycky, když odložím mobil, naskočí mi tam černobílá fotka naší posvátné trojice, jak se křeníme do objektivu.

A když jsme se loučili, věděli jsme, že to nebude nadlouho - protože i když M. bydlí daleko, všichni tři jsme pozvaní k panu ministru školství.

Víte co, kluci jsou vlastně vůbec lepší než holky. V poslední době mám tolik kamarádů, až se sama divím.

Juno

Dnes něco málo z Love Actually:

(The Bay City Rollers - Bye Bye Baby)