War is over if you want it

V neděli jsem byla hrát s tetou (jakousi mistryní republiky, či co) a tatínkem badminton. Jako, takhle oficiálně asi poprvé v životě. Než mi to začlo jít, byla jsem - jako obvykle - zlá a protivná, jenže pak jsem se jaksi naučila podávat a tak, a zbylou hodinu jsem běhala po hřišti skákala a úžasně se bavila - a vůbec mě neštvalo, že jsem měla tváře červené jak nikdy a byla jsem nenamalovaná a zpocená a tak.

Bylo to boží, leč o poznání méně bylo boží pondělní ráno, kdy jsem se sice z postele zvedla, ale celý den jsem moc fungovat nemohla. Jak říká mamka - když něco dělám, ta buď pořádně, nebo vůbec, takže jsem si namohla  snad úplně všechny svaly, nejhůř to odnesla prdel (proč nevím, nespadla jsem ani jednou) a levá ruka - to od toho, jak jsem podávala a nějak s ní párkrát škubla. Celý den se mi v ruce držel stařecký třes, když jsem se na obědě chtěla najíst, půlku polívky jsem vybryndala, než jsem to dostala k ústům, a tak dále.

A večer jsem měla balet a bylo fakt nefér, že mě říďa nutil dělat úplně všechno, když jsem fakt prostě nemohla, no a já, se jinak neulívám z ničeho nikdy, ani když jsem nemocná nebo tak.
Nicméně, dnes už je to lepší. Ale furt to bolí jak kráva. Ale o tom jsem zas tak mluvit nechtěla.

V sobotu (ano, toto je čistě retrospektivní popisování děje, bla bla) jsem zase byla u Ivušky. Zrovna jsem opravovala písemky mamčiných studentů (jsou úplně vypatlaní) a chystala se na autobus domů (po tom, co jsem odmítla jít popřát sestřenici s angínou), se ozval mobil s tím, že mě potřebuje. Tak jsem šla a připadala si hrozně drsně, že jdu, když mě moje nejlepší kamarádka potřebuje. Nicméně to bylo fajn, její kočka se mě opět pokusila sežrat a její pes mi chtěl (opět) ojet nohu.

Někdy se máte prostě dobře, a nezáleží na tom, jak moc se vám daří nebo ne. 

Třeba dneska. Měli jsme dvě hodiny literatury, dvě hodiny chemie s velice zmateným učitelem (pochopte, nechci být hrubá) a ajinu. Až na angličtinu to byl děs, ale stejně jsem šla domů s úsměvem, po hovoru o motorkách s kámošem. Doma na mne - podle očekávání, protože mě B. už ráno psychicky připravila - čekal vysoce důležitě vypadající dopis. Já dopisy nedostávám, takže jsem se první jen kochala obálkou, a pak si zalezla do postele a otevřela jej ... -

Takže pan ministr školství Dobeš si mne - nás zve na rendez-vous do Prahy, jakožto jedny z "úspěšných účastníků mezinárodních soutěží". Jako by nestačilo, že za čtrnáct dní ze mě bude velká filmová Hollywood star. Nebo spíše Champs-les-Élysées star, ale to je fuk.

No, tohle bude ještě zajímavé.

PS.: Našla jsem jednu stránku s pracovním názvem "na dar pro milého", a jsem nadšená. Ale ještě pššt, vše se včas dozvíte.

Juno