Confusion never stops, closing walls and ticking clocks

Věci jsou zajetý v podobných kolejích jako když jsem psala minule, s tím rozdílem, že tentokrát nemám rozřezanou ruku, ale nohu. Taky mě bolí hlava a sedím tady uprostřed kopy tuny kostýmů.

V úterý jsme byli na let's say přednášce s Tomášem Graumannem, jedním z posledních dětí, které byly zachráněny Nicholasem Wintonem před druhou světovou. A byl to tak silný zážitek, že když jsem po dvou hodinách odcházela z kina, měla jsem v puse sucho a třásly se mi kolena. Měli jsme naprosto, ale naprosto marnou překladatelku (v té chvíli mi došlo, že než být taková překladatelka, tak to radši nebudu překladatelka vůbec), ale tak zase byla asi nervózní a tak a my mu stejnak všechno rozuměli i bez ní. Pan Graumann občas něco prohodil česky a na konci se svou ženou Caroline (Caroline! Jojo, někdo si zkrátka umí vybrat ženušku :D) zazpívali nějaký známý duchovní song v angličtině, filipínštině i češtině a byli takoví roztomilí. Vyprávěl nám o svém životě, o tom, jak "jeho mladší bratr měl jet do Anglie dalším vlakem, protože byl nemocný, jenomže ten další vlak už nevyjel a on, stejně jako celá jeho rodina, zemřel v koncentračním táboře". Když takový věci slyšíte, musí vás mrazit v zádech, nebo teda alespoň mně to vždycky dělá.

Některým lidem vadila duchovní vsuvka; pan Graumann nám povídal o tom, jak ho "podruhé zachránil" Bůh, když byl v Anglii a neuměl ani slovo anglicky a nikoho tam neznal a nevěděl, co se děje a tak, ale mně to nevadilo, i když teda věřící nejsem. Na konci jsme si mohli vzít Nový zákon podepsaný od něj; nějací malí kreténi, co seděli za mnou a celou dobu mi akorát tak kopali do sedačky, tam úplně odfrkávali, jak si "myslí, že si to jako někdo vezme", ale k překvapení těch blbců i k překvapení mému, si tam pro tu Bibli došla víc jak půlka lidí. Já taky.

V pátek jsme měli poslední hodinu baletu před tím vystoupením (poznámka: nezapomenout si na zítřejší generálku přibalit lízátko a vysoký fusekle) - je to už v úterý a ve středu, a já byla nucena řešit dilema, jaký dres si zvolit; totiž zbyly na mě dva jakž takž použitelné: jeden kapku roztrhaný a velký (plandá na mě a vypadám, jako bych se po...) a druhý maličký a upnutý (a mám v něm prsa jako nějaká pornstar, jak to tak jakože stahuje :D). Můžete hádat, pro jaký jsem se rozhodla, výherce obdrží virtuálního zlatého bludišťáka.

V pátek jsem byla s Iv na jedný tradiční gymplácký akci. Teda jako moc se mi tam nechtělo, ale řekla jsem si hele děvče, nebuď pošuk a žij trochu, a tak jsem si namalovala pusu na rudo a vyrazila. A rozhodně jsem toho ani minutu nelitovala. Už v buse jsem byla představena jisté Nikče, která byla naprosto boží, a Pepovi, který se furt smál. Byla to pěkná štreka, ale nakonec jsme dorazili. Vždycky to je akce třeťáků, jenomže jedni třeťáci se letos vysrali na zbylý třeťáky a udělali si z toho svoji vlastní akci, no a tak trošku se jim to vymstilo. Pokoušeli se o jakousi partičku, ale bylo to hrozné a trapné. Potom pustili dvě videa, ta byla už podstatně lepší, pořád to ale bylo trošku zabité, navíc protože to bylo tak daleko, spousta lidí se ani neukázala.

Poté nastoupil na plac takový jeden místní dýdžej ("hele, tebe si pamatuju ještě jak jsi byla takhle malá!"), a za dvě hodiny tam dokonce už někdo (včetně nás) tančil. Jinak jsme byly venku, Iv nás opustila a tak jsme se tam chlámaly jen s Niky všemu možnému spolu, vyhýbaly se rozlitému pivu a místním nalitým asiskinheadům. Byl tam Kluk s nejkrásnějším úsměvem a spousta, teď už bývalých maturantů, včetně mých oblíbených :D. Říkala jsem si, že když už tak hezky zapadám - všichni mě brali a tak - ani bych se nijak zvlášť tomu alkoholu nevyhýbala, ale ke mně to prostě nějak nejde :D. Pepa teda jako navrhoval Niky, že jí koupí absinth, aby se ožrala jenom z toho a on nemusel víc utrácet, ale nakonec z toho všeho nějak sešlo. Domů jsem jela s Iv a Niky, smrděla jsem cigaretama a točila se mi hlava a byla jsem šťastná. ---

Za pár dní máme odevzdávat čtenářák (ne, že bych něco už měla napsané), a tak pilně čtu knihy, o kterých doufám, že jsou to menší zlo. Víte já nesnáším povinnou četbu už snad z principu proto, že je povinná, ale tak třeba Lakomec od Molièra mi občas přišel i trochu vtipný. Včera jsem četla Tartuffa a předtím zase Hamleta (Shakespeare je můj favorit, neasi) - na tragédiích miluju tragické konce, chci říct - všecko v pohodě, oukej, a najednou během dvou stran děje afektovaně zabijou nejlíp všecky hlavní postavy, a je konec. Většinou se u toho směju, nemůžu si prostě pomoct. Teď čtu Romea a Julii, teda jako ne že bych asi tak milionkrát nevěděla o čem to je, ale já prostě nejsem ten typ lidí, kteří nepřečtou vůbec nic a potom o tom klidně s hrdostí píšou do čtenářáku; takže už se moc těším na závěrečný sebevraždění. Víte když mi bylo 14 byla jsem úplně nadšená z toho, že Julii bylo taky čtrnáct. Teď už to jde tak nějak mimo mě.

Ó Romeo, proč jsi jen Romeo?
A proč ne?

Juno

(Coldplay - Clocks)