sobota 11. února 2012

Imagine

Umřela.
A už tu nikdy nebude.
Myslím, že když někoho ztratíte, dojde vám, jak rychle čas ve skutečnosti plyne.
Od tý doby, co jsem viděla Titanic, jsem byla úplně odvařená z toho, že moje prababička se narodila ve stejném roce, ve kterém se on potopil.
A když jsem jednou, bylo mi asi tak deset, spočítala, že můj brácha a ona budou v rozmezí jednoho dne slavit osmnácté a sté narozeniny, byla jsem z toho hrozně nadšená.
Tý "velký kalby" se ale nikdy nedočkám.

Umřela, když jsem byla na lyžáku.
Mamka mi to napsala až o několik dní později, prý aby mi to nezkazila. Zrovna, když jsem se v záchvatech smíchu snažila těm pošukům z áčka vysvětlit pravidla Bangu. V. za mnou přišla, společně jsme řvaly v koupelně a potom vymýšlely, jak moje, teď už zdravá prababička hraje karty s dědou od V., taky šťastným a zdravým.

Třídní mi řekl: "Nic si z toho nedělej, mně včera umřela mamka ..."
Až mě mrazilo v zádech, ani jednou se nezamračil nebo tak něco, a místo toho s náma hrál debilní hry typu Who Sir? Me Sir? a podobné kraviny, kde jsme si mazali pastu na zuby na čelo a tak. A Ivušce, mojí Ivušce další den umřel děda.
Tohle byl tragickej týden.

Na pohřbu nás bylo jenom pár. Odjela jsem z lyžáku o den dřív, abych tam mohla jít, a všichni mi za to děkovali, že jsem přijela, jako bych tam snad mohla zůstat. Přijeli jsme pozdě, ale jsem vlastně i trochu ráda, že jsem ji viděla naposledy živou. Pamatuju si na ten den, byla na JIPce a bylo to už dřív. Ale dneska, dneska jsem za ní chtěla jet. Říkala jsem si: hned po lyžáku, kdo ví, jak dlouho tady ještě bude ... Už jsem to nestihla.

Nejsem věřící, ale farář o ní říkal fakt krásný věci. Držela jsem mamku za ruku a jediné, co jsem vnímala, byly moje prsty na nohou, které i přes troje fusekle a punčochy jaksi nebyly cítit. Potom jsme jeli na oběd. Víte nejhorší na tom všem bylo, jak všichni ti dospělí buleli jako želvy. Bylo mi hrozně, ale i přesto jsem nebrečela. Jen jsem vždycky vyskočila, když někdo nanovo začal, a oni pak přestávali, jak jsem je objímala a tak. Moje mamka měla s prababičkou vztah jako snad nikdo. A já vím, že musím být silná a že se o ní musím postarat. Protože je na dně.

Já jsem přes den v pohodě a v noci mi občas tečou slzy a povídám si s ní.

Já měla babičku hrozně moc ráda a teď si vzpomínám na všechny ty malý věci, který jsem s ní zažila.
Třeba na to, jak mi smažila malinký lívance a jak mi zakazovala jíst Pikao před obědem.
Nebo jak k nám domů jednou donesla svůj chodský kroj a já v něm poskakovala po posteli.

Jestli existuje něco jako nebe, tak se tam dostala právě moje prababička. A bude se na nás koukat. Na mě koukat.
Už navždycky.

Juno
(John Lennon - Imagine)

12 komentářů:

pavel řekl(a)...

Je to smutné, ale každého z nás to čeká. Ten učitel prostě dokázal ten svůj smutek skrýt, nedat najevo.

Anonymní řekl(a)...

Je mi to líto.. :(

A musím říct, že mě tvůj článek rozbrečel, normálně tu sedím a po tvářích se mi kutálejí slzy.. Vzpomínám na své dědečky, kteří už jsou taky někde na druhé straně, na prababičku.. Chodím za nima na hřbitov, zapálit svíčku, říct co je novýho.. Achjo..

Anonymní řekl(a)...

To je mi líto, tak držím palce, ať je ti brzo lépe. Ztrátu samozřejmě nic nenahradí, ale nemůžeš nic dělat.

Niki řekl(a)...

Tohle je asi nejsmutnější článek co jsem za poslední dobu četla. Tvojí prababičky je mi moc líto, ale jak jsi psala je určitě v nebi a má se tam dobře

Andy řekl(a)...

Mě zemřel před pár lety děda, kterého jsem milovala a dodnes se s tím nemůžu smířit, ale bohužel to je život a od tý doby jsem si uvědomila mnoho věci, co je důležité.
Krásně jsi to napsala a drž se !

Klára T. řekl(a)...

Achjo =( Tak Vám teda ten rok 2012 zrovna hezky nezačíná. Mrzí mě to, ale co naplat moje kecy.. Prostě tak jde život. Už vím jak to bolí, mě zemřela pratetinka na dušičky minulého roku. Ani si nechci představit, jak to bude bolet, až mi jednou umřou rodiče.. Fuj, ani myslet na to nebudu!

Eliška řekl(a)...

Držím ti palce...

christie. Bee řekl(a)...

Vždycky je to smutné, když někdo z blízkých odejde.
Soucítím s tebou.

slečna L. řekl(a)...

Juno, to je nádherný článek a babička na Tebe z toho Tvýho nebe kouká a je moc pyšná a šťastná, že jí takhle miluješ. :) Mě už umřeli oba dědové a byly to ty nejsmutnější chvíle mýho života ještě s těma, kdy byla mamka v nemocnici. Milovala jsem je a pořád miluju a nikdy nezapomenu. A Ty taky ne, jen to časem přebolí a bude Ti líp při vzpomínce na ní. Držte se s mamkou obě! ♥

Malin řekl(a)...

Skoro přesně před pěti lety se mi stalo něco podobnýho. Byla jsem na lyžáku, když mi umřel dědeček. Aby mi to nezkazili, tak mi to rodiče řekli až když jsem přijela domů. Bylo to hrozný, ale mysleli to dobře. Nejvíc mi vadí, že jsem se s ním nemohla rozloučit. Nevěděla jsem, že je na tom tak špatně a vůbec mě nenapadlo, že by mohl umřít.

BAuu řekl(a)...

Samozřejmě, že existuje nebe, ze kterého se dívá. Moje prababička už je tam pár let taky... Jednou jsem pro ni namalovala barvou na sklo stromeček, který si dala ve své garsonce na okno.. A stále tam je, a vykouzlí mi to úsměv na tváři vždy, když jdu kolem. Občas mi moc chybí, ale často se mi o ní zdá. A určitě to není věc, kvůli které smutnit, i když to zezačátku moc bolí. :) Myslím, že by mi prababička i vynadala, kdybych kvůli tomu byla nešťastná. :))

Unknown řekl(a)...

Krásně napsané, zhltla jsem to jedným dechem, nedávno mě zemřela babička takže tuším jak jsi to cítila a opravu krásně sepsáno :)